Něco končí…

…něco nového začíná!

Fotoprojekt 52/2016 úspěšně dokončen, cíl naplněn, mise splněna! A tak je na čase ukončit i tento blog. Bylo mi ctí a potěšením sdílet s vámi své fotografie a příběhy ze života Fotografa s kanónem při ruce…díky, že jsem tu nebyla sama. Ale zároveň vám neděkuji, že jsem tu nebyla sama! Protože kdybych tu byla sama, napíšu tento poslední článek, sama se sebou se rozloučím a budu hezky pěkně inkognito dál v poklidu pokračovat ve svém pozemském putování…

…jenže takhle? Když koukám na statistiky a čtu vaše úžasné a povzbudivé komentáře? Myslíte si jako, že se můžu tak jednoduše a lehce rozloučit? No vážně nemůžu! Takže řekli jste si o to sami…Fotografa s kanónem při ruce se jen tak nezbavíte 😀

A tak vás všechny věrné, věrnější a nejvěrnější čtenáře zvu na nový blog Fotografa s kanónem při ruce, kde bude blogování volně pokračovat i v roce 2017!

https://fskpr.wordpress.com/

IMG_4822_proweb.jpg

Reklamy

52/52 ARCHIV

A je to tu – mise jménem Fotoprojekt 52/2016 splněna! Slavím! Fotograf s kanónem při ruce to dokázal a své předsevzetí dotáhl do konce. A tak tu sedím s ARCHIVEM nad ARCHIVEM, pročítám ARCHIVNÍ články a jsem dojata, co krásného jsem za ten rok s fotografem s kanónem při ruce zažila…a přitom děkuji všem, bez kterých bych tu dnes tato slova nepsala…Moniko, Patriku, spoluprojekťáci, věrní, věrnější a nejvěrnější čtenáři…cítím velkou vděčnost a od srdce DĚKUJI!

V rámci otvírání ARCHIVU z roku 2016 pro vás aktualizuji článek z týdne 50, aby přehled témat byl kompletní 😉 A přidávám jednu ARCHIVNÍ fotografii, která je důkazem, že kanón má smysl pro humor…Foceno v srpnu na skvělém Patrika workshopu.

p52_52-archiv

1/20s, F9.0, ISO 100

Vůbec nevím, co psát. Jindy mám článek napsaný raz, DVA a dnes nic. Asi si půjdu dát OVOCE a nebo ZELENINU, třeba mě něco napadne. Mám si dát mrkev nebo jablko? A nakrájet si ho na měsíčky či TROJÚHELNÍKY? Jsem zas nerozhodná jak ZIMNÍ KRAJINAUMĚLÉM ZDROJI SVĚTLA. Jedno vím určitě, borůvky si nedám, byla bych MODRÁ. A vzhledem k tomu, že mám v plánu fotit AUTOPORTRÉT, nebyl by to dobrý nápad. Jedině, že bych se pak pomocí DOPRAVNÍHO PROSTŘEDKU  dopravila do KOUPELNY a tam se vymydlila do BLACK & WHITE

…vyhrála mrkev, ale bohužel, stále nic, mám OKNO. Jindy mě napadá X historek, příběhů či vtipů, ale tentokrát sedíc PŘI SVÍČCE ani worta (to je německy, to znamená slovíčko). Je to možná tou zimou. Kdyby bylo JARO, hodila bych POHLED ZDOLA NAHORU, cítila bych se jak PRUHOVANÁ zebra V DEŠTI a byla bych HVĚZDA, co vymyslí článek tak rychle, jako cvaká můj kanón, když chce ZMRAZIT POHYB. Vím, stačí to zase jen vymyslet nějakou story, kde TRADIČNÍ OBJEKT podám Z NETRADIČNÍHO ÚHLU. To vždy funguje. Pěkně BAREVNĚ to popsat, občas trochu přibarvit, aby to nebyla úplná nuda jako NOČNÍ ŽIVOT POULIČNÍ v Brně…

…ale nejde to, dnes to prostě nejde…a vyprávět historku z doby, kdy jsme s bráchou byli malé DĚTI, nahlédnout do PROTISVĚTLA času a zavzpomínat, jací jsme byli PROTIKLADY, zatímco co já pletla barbínám copánky a kreslila něžné obrázky do památníčku, brácha všechny mé barbíny ostříhal a GRAFFITI si přál mít na zdech svého pokojíčku…? To by asi nikoho nebavilo…

…a provokovat vzpomínkou na LÉTO? Kdo by tak asi chtěl zrovna teď před Vánocemi VE VZDUCHU cítit vůni dálek a ubíjet se představou, jak JE SVĚT KRÁSNÝ a že úplně nejraději by  ho ihned procestoval CIK CAK. Sundejme si RŮŽOVÉ brýle, to by mi asi nikdo za takový článek like nedal.

Prý žádný učený ze STROMU nespadl! Hm, tak já asi budu první, protože dnes opravdu, ale opravdu nevím, o čem psát!

…mohla bych skromně psát třeba o tom, jak jsem nejkrásnější, ale ZRCADLO mi přestalo na otázku o kráse odpovídat a místo toho mi pouští SPORT a dává rady, že BEZ ÚPRAV z domu nemám ani vycházet, zvláště ne, když jsem pod vlivem KOUZLA BRZKÉHO RÁNA. A tak i když každé ráno nahodím do vlasů VLNU , narážím zcela NEČEKANĚ, JAKO COŽE? na takovou ŽENSKOU ZÁLEŽITOST, že ačkoliv mám DOLCE VITA, ucpaný odpad si musím spravovat  SAMA… Ale beru to EKOLOGICKY! Aspoň mám čas vychutnat PODZIM V DETAILECH, mám dost místa pod DEŠTNÍKEM a nemusím řešit, CO JSME TO ZA LIDI a jak mám „SHAKE IT BABY“, aby pořád nebrečelo. Tak vypadá SVOBODA

…a víte co? Já se tentokrát nebudu přemáhat, když to nejde, tak to nejde a žádný článek psát nebudu. Raději půjdu před svůj dům nakreslit ŠIPKY,  nachystat ZIMNÍ ZÁTIŠÍ a zhasnout ŽÁROVKU, aby princ na bílém koni trefil. A vy si místo dnešního článku poslechněte v rádiu TICHOU NOC a otevřete si k tomu nějaký dobrý ARCHIV.

A tímto končí ohlédnutí za rokem 2016. Byl to krásný rok, ve kterém jsem si žila jako v bublině, létala si v oblacích, plnila si své sny…a bylo mi krásně! To samé přeji i vám do nového roku…a mějte na paměti, že S NEBESKÝM PILOTEM SE LÉTÁ VÁŽNĚ BOŽSKY!

pf_2017_uvodni-foto

Fotografie pro PF nafocena v říjnu na skvělém Pixien workshopu.

51/52 TICHÁ NOC

Tak si tu tak sedím a rozjímám u čtvrté adventní svíčky a těším se na Vánoce. Na okamžiky strávené v kruhu rodinném, na všechny ty vánoční tradice a zvyky, na to, jak bude celým domem vonět františek a Savo, protože tyhle dvě vůně moje maminka miluje, jak bude tatínek upevňovat vánoční stromek do malého a nepraktického stojánku se slovy, že příští rok už musíme koupit jiný, jak si neodpustím podotknout, že je stromek málo hustý, jak maminka vyndá ze spíže cukroví a zjistí, že už nezbyly skoro žádné vanilkové rohlíčky, jak budeme všichni přemlouvat Aničku, aby nám zahrála na klavír koledy a následně si je pustíme z rádia, jak si při rozsvěcení vánočního stromečku vzpomeneme, že jsme zapomněli koupit prskavky, jak si vzájemně u rozbalování dárku s láskou a slzou na krajíčku povzdechneme, že jsme to letos zase přehnali. A u toho všeho budeme prosit, aby se i letos do TICHÉ NOCI narodil a když se narodí, tak budeme chválit a děkovat, že se narodil, a do toho budeme jíst kapra a bramborový salát a zpívat Nám, nám narodil se!

Požehnané Vánoce!

P52_TichaNoc_proweb.jpg

1/15s, F22, ISO 320 + „nějakjsemtřáslaskanónemužnevímjak“

50/52 ŽÁROVKA

Krize největší, vážně vůbec nevím, co psát. A přitom už zbývá tak málo,  dnešní článek a pak už jen články DVA. Asi si půjdu dát OVOCE a nebo ZELENINU, třeba mě něco napadne. Mám si dát mrkev nebo jablko? A nakrájet si ho na měsíčky či TROJÚHELNÍKY? Jsem zas nerozhodná jak ZIMNÍ KRAJINAUMĚLÉM ZDROJI SVĚTLA. Jedno vím určitě, borůvky si nedám, byla bych MODRÁ. A vzhledem k tomu, že mám v plánu fotit AUTOPORTRÉT, nebyl by to dobrý nápad. Jedině, že bych se pak pomocí DOPRAVNÍHO PROSTŘEDKU  dopravila do KOUPELNY a tam se vymydlila do BLACK & WHITE

…vyhrála mrkev, ale bohužel, stále nic, mám OKNO. Jindy mě napadá X historek, příběhů či vtipů, ale tentokrát sedíc PŘI SVÍČCE ani worta (to je německy, to znamená slovíčko). Je to možná tou zimou. Kdyby bylo JARO, hodila bych POHLED ZDOLA NAHORU, cítila bych se jak PRUHOVANÁ zebra V DEŠTI a byla bych HVĚZDA, co vymyslí článek tak rychle, jako cvaká můj kanón, když chce ZMRAZIT POHYB. Vím, stačí to zase jen vymyslet nějakou story, kde TRADIČNÍ OBJEKT podám Z NETRADIČNÍHO ÚHLU. To vždy funguje. Pěkně BAREVNĚ to popsat, občas trochu přibarvit, aby to nebyla úplná nuda jako NOČNÍ ŽIVOT POULIČNÍ v Brně…

…ale nejde to, dnes to prostě nejde…a vyprávět historku z doby, kdy jsme s bráchou byli malé DĚTI, nahlédnout do PROTISVĚTLA času a zavzpomínat, jací jsme byli PROTIKLADY, zatímco co já pletla barbínám copánky a kreslila něžné obrázky do památníčku, brácha všechny mé barbíny ostříhal a GRAFFITI si přál mít na zdech svého pokojíčku…? To by asi nikoho nebavilo…

…a provokovat vzpomínkou na LÉTO? Kdo by tak asi chtěl zrovna teď před Vánocemi VE VZDUCHU cítit vůni dálek a ubíjet se představou, jak JE SVĚT KRÁSNÝ a že úplně nejraději by  ho ihned procestoval CIK CAK. Sundejme si RŮŽOVÉ brýle, to by mi asi nikdo za takový článek like nedal.

Prý žádný učený ze STROMU nespadl! Hm, tak já asi budu první, protože dnes opravdu, ale opravdu nevím, o čem psát!

…mohla bych skromně psát třeba o tom, jak jsem nejkrásnější, ale ZRCADLO mi přestalo na otázku o kráse odpovídat a místo toho mi pouští SPORT a dává rady, že BEZ ÚPRAV z domu nemám ani vycházet, zvláště ne, když jsem pod vlivem KOUZLA BRZKÉHO RÁNA. A tak i když každé ráno nahodím do vlasů VLNU , narážím zcela NEČEKANĚ, JAKO COŽE? na takovou ŽENSKOU ZÁLEŽITOST, že ačkoliv mám DOLCE VITA, ucpaný odpad si musím spravovat  SAMA… Ale beru to EKOLOGICKY! Aspoň mám čas vychutnat PODZIM V DETAILECH, mám dost místa pod DEŠTNÍKEM a nemusím řešit, CO JSME TO ZA LIDI a jak mám „SHAKE IT BABY“, aby pořád nebrečelo. Tak vypadá SVOBODA

…a víte co? Já se tentokrát nebudu přemáhat, když to nejde, tak to nejde a žádný článek psát nebudu. Raději půjdu před svůj dům nakreslit ŠIPKY,  nachystat ZIMNÍ ZÁTIŠÍ a zhasnout ŽÁROVKU, aby ten můj princ na bílém koni trefil a já tu už nevedla takovéhle řečičky a nelovila z paty dost laciné větičky 😉

p52_zarovka

1,8s, F4.0, ISO 320, 98mm, mezikroužky

Report „ze školních lavic“ aneb fotograf s kanónem při ruce na studiích IV

Prý do stejné řeky dvakrát nevstoupíš…a ani fotograf s kanónem při ruce do ní nevstoupil dvakrát, ale už po čtvrté. A když bude příležitost, vstoupí do ní klidně i po páté, šesté, sedmé…protože ve vodách Online Školy Perfektní Fotografie Bryana Petersona by se klidně utopil! A že to zní jako utopie? Tak to jedině proto, že jste to také nezkusili. Kurzy PPSOP.cz jsou totiž jako chipsy. Chcete si vzít jen jeden, na ochutnání, protože držíte linii a šetříte, ale než se nadějete, sáček je prázdný a otevíráte další.  Ale ztrát nelitujete, protože zisku je mnohonásobně více a za ten požitek a výsledný umělecký počin to vážně stojí! Příchuť, kterou tentokrát fotograf s kanónem při ruce okusil, byla zcela nová, překvapivě jiná, než doposud znal, velmi pikantní a nečekaně podmanivá…

…řeč je o kurzu Naučte se fotografovat detail kreativně, v němž Bryan s Patrikem (talentovaní, charismatičtí, zábavní a přátelští instruktoři vlastnící recept, jak nakazit své studenty entuziasmem do fotografování) zavedli fotografa s kanónem při ruce do světa fotografie zblízka, do světa, ve kterém jde o holé milimetry! Ale protože fotograf s kanónem při ruce se před kurzem vybavil novými zbraněmi v podobě mezikroužků, dobrodružnou cestu plnou zážitků a záběrů, ze kterých přecházely oči, zvládl se ctí a milimetry zachránil! Nutno podotknout, že to mnohdy byla pořádná fuška a to mu zatím do záběru nevletěla muška!

Během kurzu se fotograf s kanónem při ruce naučil úplně jinak koukat na věci kolem. Objevil, že i v něčem tak škaredém, jako je rezavé zábradlí či cetky ze smetiště, je ukryta krása, že se dá v kuchyni velmi zábavně trávit hodiny a hodiny času i bez vařečky v ruce, že rozbitý displej na mobilu je fotografovo štěstí, že ve zmrzlé trávě jsou ukryté drahokamy…a spoustu dalších pokladů, nad kterými žasl a nemohl uvěřit, co vše na fotce může vypadat skvěle a co všechno jsou schopni fotografové nafotit.

A hned v první lekci zjistil, že jeho obava, zda účast v listopadovém termínu tohoto kurzu bude vůbec příhodná,  a kde najde čas na focení, když listopadové dny jsou tak krátké a za tmy chodí do práce i z práce, byla zcela zbytečná, protože prozřel, že působivé fotografie může nafotit i „z gauče“ a že jeho vlastní byt je zlatým dolem makro-příležitostí. Počáteční představa, že makrofotografie je o fotografování květin, motýlů, mušek, včel, brouků a jiných breberek, byla hned v první lekci vyvrácena!

A tak by fotograf s kanónem při ruce velmi rád poděkoval Patrikovi a Bryanovi, že díky nim ho svět detailu začal neskutečně fascinovat a zcela pohltil.  Jen díky nim už není schopen si zamíchat čaj, aniž by neprozkoumával odrazy ve lžičce, zcedit těstoviny,aniž by půl hodiny nekoukal přes cedník, ve slunných dnech jen tak projít kolem zmrzlé trávy, aniž by do ní neulehl, chytit se zábradlí, aniž by nestudoval jeho strukturu, umývat nádobí, aniž by nehonil jarové bubliny…zkrátka…jen oni dva můžou za to, že fotograf s kanónem při ruce není schopen provést spoustu dalších dennodenních činností, aniž by nepřemýšlel, jak to fotograficky zvěčnit! Byl to fascinující požitek!

A tak s politováním dojedl poslední chips s makro příchutí, obal ze sáčku schoval na památku a už se nemůže dočkat, až otevře sáček další, třeba s příchutí kompozice…

…a protože se fotograf s kanónem při ruce rád dělí, nechal vám pár nejpikantnějších kousků na ochutnání…Tak ať vám šmakuje!

macr_lekce1_01

Lekce 1 – V trávě

macr_lekce1_02

Lekce 1 – Us(ch)nul podzim

macr_lekce2_01

Lekce 2 – Roztříštěn

macr_lekce2_02

Lekce 2 – Krása škaredého

macr_lekce3_01

Lekce 3 – List na česnek (detail)

macr_lekce3_02

Lekce 3 – Bubliny

macr_lekce4_01a

Lekce 4 – Plamen

macr_lekce4_02

Lekce 4 – V hlubinách skleničky

P.S.1: Milý Bryan, miluji tvůj styl vzdělávání,  tvůj humor a zábavná instruktážní videa, která mě vždy donutí vzít fotoaparát do ruky a zjistit, zda tak skvěle, jako to umí zachytit tvůj Nikon, to zvládne i můj kanón. No zatím to tak skvěle nezvládne, ale věřím, že s léty praxe to přijde! 😀 (Až přijedeš do Čech,  klidně ti toto vyznání přeložím do angličtiny 😉 )

P.S.2: Milý Patrik, děkuji za rady a zpětné vazby (ty psané i ty nahrávané doma či ve vlaku) jsou neskutečně cenné a posouvají více, než si dovedeš představit! Máš mimořádný dar, jak slovy potěšit, povzbudit a zároveň motivovat k lepším výsledkům. (Až přijdeš do Čech, klidně ti toto vyznání přeložím do slovenštiny 😉 )

P.S.3: Milá Báro, milý Peter a milý Vlasto, moc ráda jsem s vámi opětovně strávila další kurz. Vaše nápady, kreativita a fotografické počiny mě velmi inspirovaly, obdivuji váš talent, jste fakt dobří! Díky za společné on-line zážitky a budu doufat, že se opět střetneme, třeba při učení se, jak kreativně vidět a komponovat 😉 (Až se v kurzu setkáme, klidně vám toto vyznání napíšu do OaO fóra znovu 😉 )

P.S.4: Milý Ježíšku, víš, že v PPSOP.cz je teď velká vánoční sleva na všechny kurzy? 😉 (Jsem ráda, že tobě nic překládat nemusím 😉 )

49/52 ZIMNÍ ZÁTIŠÍ

Po čase přidávám „story z natáčení“ aneb jak fotograf s kanónem při ruce ke snímku na téma „ZIMNÍ ZÁTIŠÍ“ přišel.

Jednoho krásného prosincového sobotního rána se fotograf s kanónem při ruce probudil a když viděl, že za okny modrá obloha, slunce a všude námraza, ještě v polospánku začal navlékat teplé vrstvy, nepromokavé, neb takové počasí a mrazivé podmínky jsou jak stvořené pro válení se po zemi a lovení zmrzlých kapek v nízké trávě. A že vše dělal v polospánku je dost důležitá věc, neb to vysvětluje, proč si před odchodem stihl udělal na čele bouli, vylít na sebe horký čaj a obléci si obráceně kalhoty.  Venkovní teplota ho však velmi rychle probudila a tak v poklusu  spěchal na louku, aby si ulovil pár záběrů a rychle se vrátil zpět dopít vylitý čaj. Ulehl do zmrzlé trávy a fotil a fotil. Jak osvobozující a nádherný pocit. Nikde nikdo, jen fotograf, jeho kanón a spoustu sluncem osvícených zmrzlých kapek. Ach, nádhera! A jak se tak poddával fotografické vášni, nevnímal věci okolo, posunoval se z místa na místo hledíc do hledáčku fotoaparátu. Ostřil, zoomoval…až najednou…v hledáčku spatřil neznámého muže, co za keříkem dělal ranní potřebu. Fotograf s kanónem při ruce se neskutečně lekl, zaječel a prchal pryč volajíc na neznámého muže „pardón“, že si tu jen fotí trávu. No jestli mu dotyčná osoba věřila, těžko říct, ale jedno je jisté. Mezi místními se povídá, že po parku v minusových stupních časně ráno běhá šílenec s kanónem a fotí si trávu…Tomu říkám zimní zátiší!

P52_49_ZimniZatisi.jpg

F8.0, 1/800s, ISO 1200, ohnisko 29mm, 24mm mezikroužek

48/52 ŠIPKA

Vlevo, vpravo, nahoru, dolů…cedule, značky, mapy, ŠIPKY…přiznávám, jsem ztracený případ, co se ztratí úplně všude. Jsem schopna vyrazit k prameni řeky po jejím proudu, mapu číst vzhůru nohama, u ŠIPKY doprava odbočit vlevo a místo na západ vydat se na východ. Moji „ztrácecí roztomilost“ prozřela už i navigace, která mi nejčastěji dává povely: „Až to bude možné, otočte se“ , případně „hledám signál“.  A při své první cestě po Praze autem jsem tak zabloudila, že jsem najela snad o 50 km navíc, zničila si několik set nervových buněk a nakonec si na pomoc zavolala „Modrého anděla“, kterému jsem vysvětlovala, že pod vlivem nejsem a řídit vlastní auto můžu, ale jen potřebuji, aby mě někdo od nich přijel zachránit a pomohl mi najít cestu domů. No jestli mi věřili, že jsem střízlivá, netuším, ale domů jsem po 4 hodinách jízdy ve zdraví dorazila. A že nepřeháním, že jsem fakt orientačně neschopná, by vám určitě potvrdili moji milovaní rodičové, kteří mě nejednou museli po telefonu navigovat, ač na otázku „kde zrovna jsem“,  často padla odpověď „no to právě nevím!“.

A tak splnit 48. výzvu fotoprojektu a vydat se po šipkách, pro mě byl výkon hodný Nobelovy ceny za odvahu. Neztratila jsem se, šipku našla a na důkaz ji vyfotila…

img_3123

F 5.6, 1/80s, ISO 2500

(exif není ideální, přizpůsobován špatným světelným podmínkám a focení bez stativu)

47/52 (ne)SVOBODA

Skoro před rokem jsem se zcela svobodně rozhodla, že vstoupím do Fotoprojektu 52 a svými fotografiemi a články budu ve jménu svobody slova páchat „trestný čin“ a zveřejňovat veřejně mé neveřejné výcvaky a výplody. Tak nějak jsem cítila, že potřebuji přijít na jiné myšlenky, najít nové palivo, protože to stávající, které se točilo zcela a výlučně jen kolem práce, vyhasínalo, a poslední, co jsem si přála, bylo po 6 letech praxe vyhořet. A ačkoliv mívám dost potrhlé nápady, zdá se, že tento byl nejen dobrý, ale i život zachraňující. Fotograf s kanónem při ruce mě naučil, že nejen logopedií živ je člověk a že je velmi prospěšné občas na práci zcela zapomenout, poddat se snům a užívat krásy světa, který byl stvořen dokonale Láskou s láskou.

Ono totiž, když máte kanón při ruce a mezikroužky v batohu, tu krásu vnímáte daleko intenzivněji a naráz vám kus škaredého rezavého zábradlí přijde jako ryzí skvost, který jste schopni tři hodiny fotit. S kanónem při ruce vás neskutečně nadchne třeba i skleněná miska nebo lis na česnek a radost vám udělá rozbitý mobil. Ulétáváte si na obláčku umělecké vášně, na kterém si lebedíte do doby, než požádáte o zhodnocení vašeho fotografického počinu svého milovaného tatínka. „No jako je to zvláštní…nějaké zřetelné kontury v tom vidím…ale když jsem viděl, jak dlouho si to fotila a kolik ti to dalo práce…a přitom taková blbost…“. To pak rázem rozumíte myšlení na hradě a také byste nejraději nakázali, že kdo nepochválí fotografii fotografa s kanónem při ruce a bude o ni hanlivě mluvit, ten půjde na rok bručet. A tak dokud to není trestné, bych tu ráda veřejně svobodně sdělila:  Fotky fotografa s kanónem při ruce jsou často fakt dost nepovedené a po hradě se prochází pěkný vůl.

P52(ne)svoboda.jpg

F 8.0, 1.0s, ISO 640, 98mm, 3mezikroužky

Ačkoliv jsem speciálně kvůli fotoprojektu jela na výlet do Svobody nad Úpou a nechala si opravovat auto u automechanika pana Svobody, nakonec vkládám fotku mého rozbitého mobilu focenou pěkně zblízka. Protože ve Svobodě nad Úpou bylo hnusně a mlha a navíc na vlakovém nádraží nemají modrou ceduli s názvem stanice!, takže z toho nevzešly vůbec koukatelné fotky. A na vyfocení pana Svobody jsem nenašla odvahu, ačkoliv kanón jsem měla i v autoservise stále při ruce.

46/52 SHAKE IT, BABY

Páni, to je ale neskutečný fičák! Sotva dopíšu jeden článek, už abych psala další. Čím více se blíží konec projektu, potažmo konec celého roku, tím rychleji mi vše utíká. Nestíhám se ohlížet za sebe. A vlastně možná dobře, že tak. Neb kdybych to udělala, jistě by se přihlásil o slovo zapomenutý jarní úklid, nezrealizovaná, dlouho slibovaná, návštěva rodiny a přátel, prošvihnutá letní dovolená, nedořešené parkovací stání, nedokončená mise „Stanu se hubenější, krásnější a neodolatelnou blondýnou“…a spoustu dalších restů a plánů, které byly odsunuty v duchu hesla „zítra je taky den“.

A tak se s chutí budu dívat dopředu a prožívat přítomné okamžiky pozemské pouti. Je to bezva kolotoč a ač jsem si za něj nezaplatila, točím se už několikáté kolo… A stále mě to baví. A super věc je, že v tom nejedu sama. Jak tak kolem sebe koukám,  sešlo se nás na tom řetízáku celkem dost.

A jestli jste čekali nějaké zpomalení, zastavení, nebo snad vystupování za jízdy, tak se hluboce mýlíte. Za prvé to není můj styl a za druhé nás to s kanónem vážně strašně moc baví. A tento týden to roztočíme ještě víc, protože téma fotoprojektu č. 46 zní SHAKE IT, BABY.

Tak já teda, baby, SHAKE (čti shake), ale ty mi za to dej, baby, LIKE (čti like)!

IMG_2630.jpg

F22, 1/10s, ISO 125

shake it, baby.jpg

F 16, 1/6s, ISO 125

45/52 LIDÉ (CO JSME KDO ZA LIDI)

CO JSME KDO ZA LIDI? Tento týden jsem intenzivněji než kdy dřív pozorovala život na ulici, abych našla na tuto otázku odpověď. Sledovala jsem, jak lidé vystupují a nastupují z/do tramvaje hledíc každý sám do sebe (respektive do svého mobilu), jak dvanáctileté děti pamatujíc na slušné vychování mě (??? To už jsem jako tak stará?!) ochotně pouští sednout, jak zákazníci netrpělivě přešlapují ve frontě u pokladny čekajíc na kód pomela v akci, jak páníčci a paničky pokřikujíc: „Šelbino, vyčůrej se…tak Šelbino, vyčůráš se?!…no tak ale honem se Šelbino vyčůrej!…Šelbino, ty ses ještě nevyčůrala?!“ venčí své domácí mazlíčky, jak rodiče vedou rozhovory se svými dětmi vysvětlujíc, že na tom bílém poprašku, který jistojistě do dvou hodin roztaje, se opravdu sáňkovat ještě nedá, jak intelektuálové hledíc do novin lamentují, že je čas emigrovat, ale do Ameriky to teda rozhodně nebude, jak zbohatlíci pohrdajíc bídou hromadí majetky, kupují auta a uplácejí milenky, jak lidé bez domova třesouce se zimou a s pohledem zoufalce chodí od člověka k člověku a prosí o korunu jedinou…a jak všichni do jednoho kolikrát nic netušíc po cizím štěstí a někdy i po tom svém vlastním si velmi úspěšně šlapou…

A co jsem zjistila? CO JSME KDO ZA LIDI? Těžko posoudit, ale jedno je jisté – každý jsme jiný. Každý máme jinou paničku, jiný vkus, jiné ponožky, jinou masku, jiného radního, jiný demokratický pohled, jiné potřeby, jiná přání, jiný názor, jiné sociální jistoty, jiné ambice,…a jiný mobil. Někdo má velký nos, jiný si falešně brouká, soused od vedle chodí bos a ten od naproti na mě neustále divně kouká…Ten umí to a ten zas tohle…a všichni dohromady občas neděláme vůbec nic…

…a tak mě v tom všem sledování a pozorování napadá…Co jsem za člověka vlastně já? Co umím a co dělám? V podstatě všechno a zároveň nic! No tak považte…nemám nadání pro jazyk a profesí jsem logoped, nemám organizační schopnosti a řídím Logoběžku, nerozumím ekonomii a jsem sama sobě účetní, nejsem tvůrčí typ a je ze mě bloger, nemám šikovné ruce, ale vyrábím edukační pomůcky, nemám uměleckého ducha ani cit pro detail, přesto se ze mě stal vášnivý fotograf milující záběry zblízka, od tří let mám jasnou představu, že nejlepší profese je být důchodcem, a důchodu se nejspíš nikdy nedožiju…

A to všechno je důkaz toho, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné. A že ačkoliv nejsme dokonalí, nejsme akorát, tam nahoře i tam doma na Červeném kopci je někdo, kdo nás má bezpodmínečně rád!

IMG_0090.jpg

multiexpozice 3 snímky, F 8.0, 1/125s, ISO 640